Někdy ty dlouhé dny nejspíše nezvládám. Dlouhé dny bez světla v šedivém dni, kdy se jediné světlo upíná k jiným světům. Nemám sílu strhávat pozornost a věci co nám nepřejí, přejít na stejný břeh, věci jenž nám nepřejí abychom se naklonili k sobě blíže. Obtěžkáni břemeny se však nepřestáváme snažit. Ukrývám před Tebou a světem zranitelnost do řádků, jenž svým způsobem nemusí říct nic, ale ve skutečnosti říkají úplně vše. Nakonec říkají pravdu. Ukazují bolest, která mě sužuje, když nejsi blízko, když vím, že je moje Múza mimo svět, že odsud nedosáhnu tam kde jsi Ty. Možná by bylo lepší se vzdát, jen kdybych věděl co to slovo znamená. Být poražen? Ukázat slabost? Znamená vzdát se být horší než kdokoliv? Vzdát se pro nějaké vyšší dobro? Pro Tvé dobro?
Chtěl bych skrýt svou žárlivost, tak jako všechny své nedostatky jenž mě činí originálním, tak jako všechen ten stres, bolest, pochyby o mě samotném, o tom zda jsem dost dobrý k tomu abych mohl stát po Tvém boku bez toho aniž bych se za sebe musel stydět. Nebo Ti byl přítěží. Převládá ve mě strach, že jednou opravdu slunce zajde a bude jen tma. Snažím se užívat každého doteku světla jak nejvíce to jde, loučení pak nepřipadá v úvahu, nakonec jsou vždycky slzy. Jsem rozhodnutý probořit hlavou zeď, jen pokud za ní budeš stát Ty. Může se stát cokoliv, každou vteřinu se může cokoliv změnit, zavřu za sebou dveře a nikdy se neukážu. Priority jsou pro mě závazek, stejně jako Ty moje Múzo. Dal jsem Ti slovo, že při Tobě budu stát tak dlouho jako Ty při mě a možná ještě déle, neboť vteřina bez Tebe mě dohání k šílenství, jsem bez dechu.
A všechno tohle, pak ukrývám za úsměv, nemohu se nezvednout, nemohu se tvářit nešťastně, když okolí potřebuje úsměv. Dobré skutky, někoho kdo tohle vše posune dál, kdo dokáže i přes všechnu tu zkaženost stát pevně za tím co si určil. Neskloním se jen protože by to bylo správné. Všechny chyby, které jsem udělal jsou mou součástí a nelituji ani jedné z nich. Empatie je můj motor a vím, že to cítíme stejně, můžeme se o sebe opřít, jsi stvořena z mé duše nebo já z té Tvé a vždy jsme jedno, když hoříme, jen co se spojíme, jen co se střetnou rty a Tvé ruce se dotknou mé tváře. Celý svět nám může závidět. Jen s Tebou ve snu mohu být a říct, že jsi moje, že se s nikým nedělím, že patřím jen Tobě. Co mohu dělat více než snít, než ignorovat fakta jenž nám byli dány, hrát s kartami na něž bych nikdy nevsadil a přes to mám pocit jako bych vsázce měl život. Tak blafuji s tím co mám a zatím to vychází. Rovnat se nemohu tomu co už máš, Tvým závazkům, trumfům, které rozhodují.
Ty jsi moje rozhodnutí. Snad jsme to my pro co jsme se rozhodli. Každý pád se stane nezdarem, pouze pokud zůstaneme ležet. Tudíž Tě nenechám nikdy padnout a i kdybych měl chodit po rukách tak ani já nikdy nepadnu. Byl jsem tu tolikrát a ještě mockrát budu, i když mozek pracuje a snaží se nají východisko tak jako vždy, srdce touží zůstat bez ohledu na to co se stane. Žijeme srdcem, které se rozhodlo ignorovat vše, dokonce i fakt, že nejsi sama, že nejsi jen moje Múza. Ukryji tedy nakonec v sobě vše co se pokusím změnit, ukázat jen to co je mou neoddělitelnou součástí. Budu se strachovat o každý Tvůj krok a budu Tě hlídat ve své mysli jako častokrát, nadále budu takový jaký jsem, stále Tě budu milovat takovou jaká jsi a budu žárlit pokaždé, zaujmeš-li pozornost někoho jiného. Jen moje Múza.
Přes moje pochyby mi dokazuješ, skrze všechny maličkosti, že jsme součástí jednoho celku a nikdo z nás to nechce měnit.
Navždy.
-=PiP=-