Vyšel bych na cestu vstříc Tvému srdci, objal bych a rozehřál, aby ho již nepálil mráz. Vyšel bych vstříc Tobě, i když možná nejsem ten, kdo by ti vstříc, vycházet měl. Možná jsem jen bludička osvětlující cestu, bez debat s Tebou soucítím a vedu Tě, následuji každý Tvůj krok, Tvou ladnou krásu a pohyb, který mě nevědomky okouzlil natolik, že jsem se do Tebe zamiloval. Šla jsi jinam, i když po mém boku každý zvlášť, vždy Tě rád budu držet a doprovázet ať se děje cokoliv.
Byla jsi Vílou a navždy budeš, možná již nelétáš, možná jsi to zapomněla jako tolikrát, jen možná již nevěříš všemu, co vidíš a možná jen nemáš pro co roztáhnout křídla. Nepatříš mi, nikdy jsi mi nepatřila a já to za tu společnou cestu řekl několikrát. Nikdy jsem Tě neměl zavřenou v láhvi, abych kdykoliv mohl pozorovat pestrobarevná křídla. Vždy jsi byla volná, věřil jsem Ti a nadevše věřím stále, ač možná pochybuješ.
Toužím ukrojit si Tvé pozornosti pokaždé, je-li to možné, proč jiní o ní bojovat nemusí, a já oblékám kovanou zbroj? Proč je to jak bít se s draky, Medúsou či zkoušet osedlat jednorožce? Proč se zdá být vše tak neskutečně těžké, když v jádru je to věc co hravě zvládnou jiní lusknutím prstů? Proč se rozbíhám proti té stejné zdi, i když vím, že ani tentokrát nepovolí? Proč jsem se rozhodl zůstat v této pasti a dobrovolně vykrvácet? Vždycky jsem byl Lev, ale vedle Tebe se stále cítím jako lvíče, bez drápů a bez odvahy. Umírám?
Nespočetně krát jsem se ptal sám sebe, Tebe, kdo jsem, co jsem a co znamenáme? Trhám se na kusy jen já nebo je to jen další stránka Tvé nepopsané mapy, jsou to jen cesty, které jsme se rozhodli absolvovat a na jejichž koncích jsme naproti sobě s úsměvem a tou neskonalou vášní jako tolikrát? Bolí Tě Láska? Bolí tak neskutečně moc, když Ti ji chci věnovat já? Je ve mě, v nás, ve mě něco špatného co mi nedovoluje dostat se k Tobě blíž než na pár kroků? Jen natáhnout ruku, tak moc jsi blízko, jen se otočit na druhý bok v posteli a hledět Ti do očí, přesto vím, že ty Tvé se dívají skrze mě a chtějí vidět něco lepšího.
Padli jsme tolikrát, možná ještě padneme. Pluli jsme mnohokrát, bůh ví kolikrát ještě vyplujeme. Nesetkáme se nejspíše nikdy, při cestě dolů ani k nebi, už nelétáš a já se rozhodl zůstat po Tvém boku na zemi, ač mě to třeba zabije mé místo je zde, vedle Tvých křídel i ta má zrezivějí, časem zapomenu jaké to je létat, časem zapomeneš, že jsem, časem zapomenu jak žít, otočím se a všichni spadneme do prázdna. Věř, že stále následuji Tvůj krok, nikdy nebude nic dostatečně velká překážka než Ty sama, ale i tu jednou překonáme.
-=Pip=-