Držím si náskok. Před vším co držíme v náručí. Dal jsem si slib, že nebudu jako ostatní, dal jsem Ti slib, že neztratím Tebe v bludišti a přeci jen, omámen Vanilkou jsem zapomněl, co vlastně chci a připomněl si co jsem vždy hledal. Ztracený uprostřed všeho a nemít chuť něco z toho si vzít, jen hledět kupředu na lidi co prochází kolem a hrají své úsměvy, svou přehnanou úctou předstírajíc zájem o zranění, která by způsobili bez váhání. Stál bych tam na konci všeho, na konci světa, na samotném okraji a díval se do prázdna. Do očí těch co pochybovali, těch co se vysmívali snům a trhali na kusy vzdušné zámky. Všechny bych litoval, všechny do jednoho a přál bych jim potkat člověka jako jsi Ty, někoho se srdcem na dlani a s překrásným úsměvem, vřelým objetím a s upřímným pohledem, tak jako já našel ten poklad v Tobě, i když není můj.
Držel jsem dlouho všechny ty stěžně, napnuté plachtoví a správný kurs. Držel jsem kormidlo přes všechny bouře, i když jsem kolikrát zůstával sám na promočené palubě a neviděl dál než na svůj nos. Vábil mě hlas, Tebe má Siréno, co utiší bolest, co dává zapomenout na Lásku, kterou jsem nedostal, kterou vždy opouštím, když zavřu dveře. Pokaždé co stáhneš mě k sobě pod hladinu a já se mám utopit, chytám druhý dech, tiše Tě políbím a vypluji na břeh, má milá Siréno, tak nerad Tě opouštím, když vím, že podlehnu ti jako vždy Vanilkové víle bez rozmyslu.
Letěl jsem dlouho, do Země zapomnění a při všem tom zapomínání jsem si vzpomněl, že je tu vždy někdo kdo by mě mohl mít rád, že v tomhle nekonečném vesmíru se nesmím upínat ke slunci či k hvězdám, že měsíc stejně lže jak mnohokrát ostatní kolem, že to světlo jen odvádí pozornost od všeho zlého co číhá za zády. Hřál bych si Tebe na prsou, ne jak Ty hady co bojí se usnout a raději uštknou, ten jed se pak šíří všude, nese jen smutek a špatné dny. Pak nemohl bych letět po Tvém boku, zase ztratil bych křídla jen aby Ty jsi mohla žít tak jak chceš, abych Tě neztratil, i když vlastně nejsi mou tak pocit mám, že nikdy nikdo nebude stejný jako Ty, že až se vzchopím a budu chtít jít dál, já budu muset zabít v sobě kus sebe.
Dojdu-li jednou konce světa, s tím na kom mi nejvíce záleží nebo sám, budeš i nadále sledovat mě a připomínat vše co jsem mohl mít? Poblázníš mi hlavu jako Titánie? Necháš mě snít ten sen kde jsme spolu bok po boku? Bez těžkostí jako tomu může být vždy co střetnou se naše pohledy? Chci při nich shořet, ve vášni, ne vyhasnout a doutnat, to by mě zabilo. Stejně jako já vím, že cítíš jak ve mě ten oheň plápolá a dál bude, to je ta touha co neumím zkrotit, kterou se bojím vpustit do své hlavy tak moc, chci vychutnat si, každou část Tvého těla, než shoří vše z čeho jsem stvořený. Trvá to, jako trvalo to tolikrát, jen se nadechnout a skočit hluboko. Pak jen já a Ty, já a nikdo mezi tmou a samotou, tam najdu možná bohyni, jenž hlavu mou zmámí Vanilkou.
-=PiP=-