Když se Tě zeptám jak se máš a Ty jen tiše stojíš, prohodíš pár slov o tom, že to jde, nevnímáš čas, který plyne kolem. Jako zmražený ve vzduchu, jako led co zastavil se v řece aby uchoval svůj proud a vše živé v něm jako vzpomínku na současnost. Vteřiny se pohnou a já nevím jak jsi na tom, když jsme každý jinde, Ty někde a já nikde, jako pochod přes poušť v nevědomosti, kde se skýtá další oáza klidu, kde se znovu střetneme moje Fata Morgáno.
Ptáš se jak se mám, jaké to je doopravdy mít se jako já, jaké to je být tak slabý uvnitř, i když navenek nezlomný? Jak se cítí člověk s Andělskými křídly co třpytí se jak poklad, který živí nespatřili. A mrtvé oči hledí v dál, jsou tak prázdné, plné nadějí a snů, bojí se možná trochu štěstí tak vidí zlo všude a ve všech, pak překvapením ty oči jiskří a štěstí je to co v nich hoří. Však to znáš, jsme si všichni podobní, jen někteří z nás se za masky schovávají a ten křik co posloucháš, možná dříve byl smích a jako hvězdy na nebi, jsou možná již rozpadlé v prach, pro nás jsou teď tady dokud vídáme jejich třpyt, tak i ten křik co dříve byl smích, je teď křik co bodá a smích je pryč.
Sedíme opodál a Ty říkáš důvěřuj, přítel je někdo kdo nezradí, kdo zůstává a sleduje zpovzdálí, kdo nesoudí, ale nezavírá oči a když upadneš, vzhůru Tě popostrčí. Zašeptáš musíš roztáhnout křídla, když zrovna zapomeneš na to jak se létá, že připomínáš to jak voní jaro a jak krásný je podzim a že po boku je dobré míti někoho, kdo bere Tě se vším co máš, i když zrovna lízl sis špatné karty. Ber vše co máš a opatruj to, protože jsi to právě ty koho máš svírat v náručí a bez předsudků dívat se na sebe jako v zrcadle, říkat si že vše co je na Tobě je krásné, i když ideál je jinde.
Láska a pravda zvítězí nad vším zlem a falší světa, jsou věty z pohádek jimž věříš a není to naivní představa. Možná jsme všichni čisté duše, s vědomím trochu víš než ostatní, možná jsou naše duše obehnány zdí, co stráží cynismus před tou vší bolestí. Tak vzali jsme sarkasmus za sobě vlastní, co naše srdce chrání lépe než ostří nejdelších hrotů kopí. Však okolí se můžeme zdát bezcitní i tak citů máme víc jak dost, navenek silnější než ocelová zeď uvnitř však chráníme skleněná království.
-=PiP=-