A pokaždé přišel bych s tím jak dál se pohnout bez větších problémů, zasekneš-li se zvednu Tě, na oplátku nebudu chtít nic. Pokaždé co přijdu s tím, že vím jak se pohnout dál, prosím zastav mě. Jakmile se pohnu dál budu nezastavitelný, postaví-li se někdo mezi nás, budu se modlit aby byl neprůstřelný nebo ho oheň uvnitř mě spolkne lusknutím prstu jako nežádoucího rytíře na bílém koni. Jsem vším a zároveň ničím, nikdy nebudu víc než duší co chce být Tvou.
A pokaždé padneme-li, zachytím Tě aby jsi dopadla v bezpečí a nezranila se. Nedovolím Tvůj pád, nezapříčiním ho. Možná nikdy nebudu dost vhodný na to abych byl více než stín v tvém oku. Budu druhý na každém kroku, nepředstihnu ostatní, jelikož kdo chce víc, nakonec nemá nic. Pokud někdy byla Helena Trójská pak musíš být jejím vtělením a já chápu Parisovu touhu, to proč Tě musím mít, to proč on chtěl ji a proč se stala jeho zhoubou i zhoubou celé Tróje. Stejně tak chápu Romea, že pro svou drahou zemřel rád, jelikož nemohl by dýchat bez vanilkové vůně, kterou oplýváš, že vypil jed s přáním brzkého setkání s Tebou na druhé straně splyne.
Brzy se staneme sami sebou. Možná se snažím být moc my, než jen já a Ty, jen nechci být sám a vedle Tebe, chci být s Tebou po Tvém boku. Vyplním každou špatnost objetím, jenž možná časem odmítneš, dám Ti všechno štěstí na světě a ještě o dost více, do zásob na zimu až ohně vyhasnou a my se rozloučíme. Však v mysli, budu Tě mít napořád, ten rozverný úsměv a chuť Tvých rtů, možná už Tě nepolíbím za sto let avšak líbat Tě budu každý den budu-li mít tu možnost. Ztrácíme se jeden bez druhého, někdy se bojím, že se vypaříš nad ránem jako rosa, kterou pohladilo slunce.
Možná jen strach, jak už jsem říkal, lže mi a já mu slepě důvěřuji, vede mě mimo mou cestu a já ač oslepen jdu za Tvým světlem. To jediné mi dává smysl, proč my jsme, tak blízko sobě, i když bláhové to může být. Spoutaná již poutem a já další dát bych Ti chtěl. Připoutat Tvou duši k mé a srdce mé dát do Tvých dlaní, opatruj a nezapomeň, navždy buď mou Vílou, Světluškou co ukáže mi cestu k přístavu, kde kotví Tvoje loď. Nastanou časy, kdy ten výšlap bude se zdát nemožný, kdy se budeme chtít rozloučit a uvědomění, že bez druhého je svět ještě horší než kdy byl.
Nevzdám se. Obléknu zbroj a uchopím štít jenž ochrání Tě. Co zastaví všechny, jenž chtějí mi Tě vzít. Pokud nedosáhnu na Tebe, tak padnu, pokud znamená to, že padnou i ostatní tak postavím se jim tváří v tvář ve Lví podobě. Podobní jsme Ty a já, však každý zvlášť jsme bez druhého jen půlky osobností. Dal bych Ti vše, pokud šlo by to, mám však jen sebe a silný cit. K Tobě. Navždy.
Až dojdeme tam kam chtěli jsme. Až střetnou se naše pohledy. Spojí se ruce a dotknou se rty. Vejdeme v pokoje a padneme do peřin. Jako kdysi. Společně.
-=PiP=-