Nastanou v životě chvíle, kdy nebudeš vědět jak dál, všechny cesty se budou zdát slepé, všechny dveře zamčené a nikdo Ti neporadí. Ono se užírat sám sebou není nikdy úplně ten nejlepší nápad. Jakmile zjistíš, že se hroutíš zevnitř, je absolutně nemožné se tomu nějak bránit, čeho je prostě moc toho je příliš. Pak přijdou ty dny, Tvého konce, kdy si prostě řekneš, že by jsi toho všeho měl nechat, sebrat se, odejít pryč a nikdy se nevrátit.
Pro co tu vlastně nakonec jsme? Jen abychom nacházely jiné, kterým budeme sloužit v okovech na úkor svých vlastních radostí a pocitů? Budeme se stále schovávat za to, že věříme ve změny, které jsou stejně tak daleko jako vrchol Everestu? Přesto si opakuji, že Láska je v maličkostech, v těch nejméně viditelných věcech, které jsou nám mnohdy skryty. Možná jsem našel maličkost v Tobě, neskonale ušlechtilou osobnost ukrytou mezi vším tím stínem, která mi připomíná mě. Odraz v zrcadle, symetricky dokonalý, i když tu nemusíš být navždy, každá chvíle po Tvém boku mě dělá šťastným. Cítíme to stejně?
Víš, všechny hvězdy na nebi, již mohou být dávno mrtvé. V některých případech vidíme jen duchy, ozvěny světla dávno vyhaslích nadějí a snů. Možná jsou to odrazy lidských životů, které nedostali šanci, jako my, stojící naproti sobě, bez náznaku toho co svíráme uvnitř. Nejspíš nejsem tak silný člověk jak bych si přál, asi nedokáži ignorovat sám sebe natož Tebe. Můj svět, ve kterém mohu být opravdu naplno šťastný, svět ve kterém se mohu schoulit do Tvého náručí a mlčet. Přes to ticho vím, že mi porozumíš, že stačí jen náznak a pochyby, strach, zmizí z dohledu nás dvou.
Přepluji přes okraj světa. Postavím se všem živlů, které by Tě mohli ohrozit, i když vím, že nebudu pořád potřeba. Jednou mě nebudeš ve svém světě chtít a nějak to budu muset pochopit, nějak se tomu postavím, i když je to ten největší strach co mám. Poté zmizí vůně vanilky, jenž chtěl bych ukrást pro sebe, uzavřít do sebe všechny ty vzpomínky a pocity. Budu se dívat odnikud, jak čas plyne a sžírat mě bude jen to, že tu nejsme pro sebe.
Přesto vše jsem šťastný. Pro Teď. Pro tuto chvíli, kterou v sobě mám, ten pocit štěstí a porozumění. Možná se z toho jednou zblázním. Ze strachu, že Tě ztratím, ze strachu o Tebe, že Ti někdo ublíží a já nebudu dostatečně blízko, že zmizíme. Z toho pocitu jak moc mi chybíš, ze stesku po Tobě, po letmých dotycích a pohledech, které říkají vše. Zblázním se z každé vteřiny bez Tebe, bez společných svítání a západů slunce, bez Tvé náruče.