Složen z tisíc částí Tvých hebkých rtů jsem jak hvězdy na nebi roztroušen a hledám sám sebe v Tobě. Nalezl jsem však jen prázdné síně, opuštěné ve spěchu, bez rozloučení se stmívá v nich a mě je teskno po těch dnech, kdy tu bylo slyšet smíchu a veselí. Stále jsem na cestách a hledám v bludištích ty krásná nebesa v barvách polární záře unášen proudem jsem od Tebe dále, pryč od přístavu Tvé náruče. Tam kde jsem si přál kotvit a chutnat Tvé ovoce.
Nalézat odvahu znovu a znovu, tam kde už dávno neměla být a proměnit nic ve vše co si budeš přát. Jít až na konec světa a ještě dál, jen proto abych spatřil to co tolikrát. Jen abych spatřil něžnost Tvé tváře, úsměv, který mě uklidňuje a kolíbá jako ukolébavka novorozence. Moje touha je někde v blízkosti Tvého srdce, Tvá náruč je její kolébkou a já sám jsem trosečníkem, lapajíc po dechu, po pevné půdě. Jen na malý moment se přestat točit, v té záplavě vodních vírů, přílivů a odlivů, v nichž se vinou měsíce, Tvých očí neustále a rád topím.
Vždy se chytat po probuzení vůně vanilky a barvy oříšků, jemných rtů a úsměvu, štěstí v nich tak průzračném jak díval bych se na nejkrásnější obrazy těch nejslavnějších mistrů dávných dob. Kdyby žili jsme jindy, jinde a každý z nás mohl žít život svůj, ztrácel bych, jelikož bez Tebe vidím vše prázdné a doteky, jimiž mě naplňuješ jak Múza, která mě nutí psát s každým úderem srdce, tak s každým písmenem se rozrůstá moje touha Tě znovu spatřit ve snech a probouzet se s vědomím, že jsi to Ty, tady a Tvá ústa mi šeptají, slova jenž vhání mi do oči slzy štěstí, že jsme to my právě tam kde máme být, my dva tady a teď.
Bez předsudků, vidíš mě a já Tebe, souznění našich duší je tak dlouhodobě stejné, že mám pocit jako bych tu s Tebou stál již staletí, jenž se nás nedotkla, jen nás míjí a závidí, jak postavy kroužící kolem nás. V maskách falešných, tančící do rytmu hudby znějící sálem se nesou a závist je jediná vlastnost v jejich srdci, tak dýky za zády schované mají, jedem by chtěli otrávit štěstí, pochybností rozfoukat oheň nejistot. Nic není překážkou pro nás dva, když stojíš mi po boku, jen smutek mě občas přemáhá, když musíš se vydat na cestu pryč, tak držím se přes všechnu závrať v srdci, protože bez větších zábran vím, že již to nebude trvat roky a já svou Múzu zase zřím.
Pak nakonec vždy se probudím tady, Ty vedle mě budeš sladce spát, vím že jsi poklad nad poklady, že většího štěstí na zemi není. Tolikrát budu Ti za život děkovat, že jsi, kolikrát bude to za život potřeba. Nikdo z těch lidí na světě jsoucích nepoznají ten oheň v srdci, který díky Tobě Múzo mám a že tajně po Tvých rtech toužím, každou noc co bez Tebe usínám.
-=PiP=-