Stál jsem daleko a možná blíž než bych měl. Na bárce z hvězd plul bych toužíc najít vysněný cíl. Bez pádel, unášen proudem mléčné dráhy a tisíc světel by hrálo mi, jen abych viděl to co jsem věděl již dávno. Život je cesta, má plná hvězd, trní a kamení, které vždy zvládám s úsměvem na rtech. Bez pádů nejsou šrámy, zkušenosti z nichž se poučíš, chyby, jichž můžeš litovat a však nesmíš na ně nikdy zapomenout nebo se jich vzdát.
Leč pády bolí a vyhnout se jim nelze, kolikrát slzy padaly a plnily slané moře, tolikrát smál jsem se a držel to v sobě. Vychován tak, že brečí jen slečny, že je to devíza žen mít cit, že bát se je nesmysl a milovat bláznovství, že věrnost je utopie, rodina přepych.
Přesto neztratil bych nikdy tvář gentlemana a skrývat cit je volbou pokrytců. Oblékl bych oblek lordů a do ruky vzal vycházkovou hůl, pak možná mohli by mě nazvat bláznem, jenž touží rozdávat úsměv těm které miluje a dávat Lásku stejnou měrou jako ji bere. Poté bych Tebe opěvovat směl jak bohyni co požehnala mému srdci. Padl bych ve Tvém jméně a poslední vzpomínka byla by na Tvé rty. Na úšklebek jenž tolik zbožňuji. Padl bych v náruč Tvou, jenž chybí mi vteřiny po odloučení, kde pak tkví pravda v tom, že sejde z očí sejde z mysli, když umírám mám-li Tě jen v mysli?
Dočasná je touha. Avšak čí? Když žene mě stále vpřed s důvěrou, že budeš patřit mě? Láska je přechodná, říkají též, avšak jen ti co necítí ji. Ti co zaslepeni jsou vůči druhým a sobecky ani sebe nedokáži milovat. Je to jak jed co cítím v žilách a Tys můj protijed. Jen já jsem tu a Ty jsi tam. Proto jsem na cestě do neznáma a hledám Tvůj maják, přístav jenž uniká mi ve snech jak nedostižný stín. Bál jsem se a vždy se bojím, když zajdeš mé slunce, co když nevyjdeš? Nejsem-li hoden plout po té cestě, měl bych to vzdát? Co řekl by rozum, ten však mlčí a srdce křičí no tak pluj dál.
Na bárce z hvězd, chci plout až k Tobě, i když spousty je nástrah a pastí, zlodějů co můj poklad chtěli by ukrást. Nechci se dělit o Tvůj poklad a stal bych se vrahem, kdyby nebyl to hřích. Co když se jednou otočím a Ty tu nebudeš, řekl jsem tolikrát jak moc jsi nenahraditelná, jak jsi úžasná, že máš vše co měla by jsi mít, že hvězdy snad vzešli ze třpytu Tvých očí. Co když se pleteš, co když jsem stín, co když se strachuji zbytečně? I přes všechny obavy, pokračuji v cestě, děj se co děj s nadějí, že až dopluji, bude Tvůj přístav otevřen mé lodi jako Tvá náruč tolikrát.
Třpytíš se v dálce, vím to tak jistě, jen natáhnu ruku a budeš „jen má. . . .“
-=PiP=-