Stál bych tu před Tebou vždy. Pokaždé co vstáváš, byl bych s Tebou. Jen co by jsi padla do peřin, něžně bych si Tě přitulil. Poslouchal bubnující déšť a cítil Tvé polibky na své tváři. V každém záblesku blesků bych Tě kousl do rtů. Padl jsem tolikrát představám za oběť, jen abych měl pocit, že žiji. Budeš stát při mě až budu padat z nebe, jako milióny hvězd, zachytíš mě do sítě své náruče až spadnu dolů.
Možná již dávno kráčel jsem po Tvých stopách, snažil se hledat dobro tam kde není a mýtit zlo z každého koutu lidské mysli. Dostal jsem v životě více ran než objetí, přesto mě to neodradilo, přesto jsem v lidech spatřoval dobro, i když bylo minimální. Možná jsi jediné dobro, které tu je, zachráněno ze spárů démonů proto aby mohlo žít. Možná ne podle svých představ, ale přeci jen jsi tu, možná nejsem Anděl podle Tvých představ, jen díky Tobě však mohu létat. Snažím se spatřovat úsměv na Tvé tváři, občas se zdráhám cokoliv říci, občas se bojím, že mě odmítneš, když Tě obejmu, jen cítit tu blízkost Tebe je nad všechny poklady.
Schovat se. Nebýt viděn. Topit se v moři, i když umím plavat a být stále od břehu. Mít loď a neumět veslovat, jako by vše chtělo abych se držel od Tvého přístavu dál. Přesto mě láká Tvůj maják jak píseň Sirén co lákají na útesy a já bych ztroskotal ve Tvém náručí. Ačkoliv se snažím, brodím se sněhem a přes všechny propasti mosty vedoucí jsem spálil, abych viděl dál, abych se zahřál při pocitu, že jsi blíž než kdokoliv a přeci mě sžírá ta představa, že nejsem to já ke komu patříš, jako puzzle na opačných rozích, dáma a král na odlišných stranách šachovnice, Romeo a Julie. Přeci jen, nenechám si Tě vzít a raději shořím touho než žárlivostí.
Lpíme na tragédiích. Jako Shakespear vytváříme tragické konce pro naše hlavní postavy, jen nikdo neumírá, prozatím, možná uvnitř nás jednoho dne, ale ne teď. Dokud ten oheň hoří chci ho živit, jen nechci spálit Tebe, i když vím, že oheň uvnitř Tebe je vznešenější než ten můj. Přesto Tě nechci tahat ke dnu a vím, že ty situace obav nastanou, kdykoliv, jelikož strach nám lže a my mu věříme. Podléháme strachu z toho co bude místo toho abychom se těšili z toho co je, užívat si každou vteřinu a při každém střetnutí pohledů zastavit čas ruku v ruce. Nakonec možná zůstanu sám, odejdu pryč, jelikož Ty jsi se již dávno rozplynula nad ránem jako moje sny.