Musím nejdřív dojít na konec všeho abych poznal kde jsi? Abych našel to co jsem již potkal a držel se od Tebe dál víc než bych chtěl? I když Tě cítím kdekoliv a ve snech mě trápí Tvoje rty? Vím, že musím vytrvat v tom co dělám, ve své cestě. Chtěl bych dojít jen prostě k nějakému záchytnému bodu a zkoušet to pořád dokola dokud to nepůjde podle našich představ, abych mohl vždy restartovat hru, mít možnost rychlého uložení v těch nejvíce vypjatých okamžicích nebo naopak v těch nejkrásnějších, abych uchoval ten pocit uvnitř mě, uzavřel bych ho do lahvičky od parfému. Ten pocit, který je prchlivý a nutí mě přemýšlet v tmavých barvách, jen proto aby nám ukázal jaký máme ve skutečnosti strach.
Již několikrát za svůj život jsem slyšel co vše nedokáži, co vše se mi rozpadne pod rukama a jak je život těžký, že Láska není věčná a že nejsem dost dobrý abych něco dokázal. Vždy jsem stál pevně, zlomilo mě pár věcí, v nichž spatřuji posun a vím, že nejsem v tomhle všem sám, netýká se to jen mě. Mohl bych žít ve světě lidských limitů a omezení, z vlastního přesvědčení jsem si vybral priority jenž mě drží ve střehu před pokušením z jiných světů, oddávám se fantasii a své Múze jak nejvíce to jde, jen nikdy jsem nepocítil milióny věcí a neprožil miliardy prožitků. Jen s Tebou bych zažil zrození světa a pád hvězd, během vteřiny, která by trvala věčně a jen pro Tebe bych stvořil vesmír jenž odrážel by krásu Tvých oříškových očí.
Každý večer usínáme za bouře pocitů, jenž v nás touží dostat se ke břehům toho druhého a pod zdí z přikrývek, chráníme království od něhož nemáme klíč, prý nejsem dost vhodný pro Tebe princezno aby jsi mě pustila blíž. Co všechno jsem napsal za ty roky, za ty dny a hodiny, jenž jsem Ti řekl co vše pro mě znamenáš a kolik toho ani neumím vyslovit. Každý Tvůj dotyk se do mě vpaluje, stejně jako polární záře na nebi ve mě necháváš barevné stopy a já následuji Tvé světlo ač ne slepě. Možná si neuvědomuješ ten strach jenž mám, když nejsme spolu, tu nouzi o Tvou blízkost i chtíč po našem setkání, která i když mohou trvat věčně trvají jen setiny. Prahnu po našem sedmém nebi a vzdušných zámcích a možná nejsem vhodný adept na prince, těch draků jsem však skolil více než kdokoliv jiný. Přesto se bojím, že odejdeš, že se rozdělíme, že se zničíme navzájem a nebudeme mít důvod tu být nebo se vídat, že nepolíbím nikdy Tvé rty, neobejmu Tvé božské tělo, jen se vytratíme do noci jako poslední strážci všeho dobrého na tomto světě. Vzdal jsem se křídel pro Tebe a nechci je zpět, budu kráčet po Tvém boku dokud mě po něm budeš chtít a i potom na Tebe budu hledět z vrcholu světa, jen abych zajistil, že budeš potkávat na své cestě jen štěstí a vím, že je to nemožné přání, štěstí je pomíjivé jako život sám.