Ve směs jsem duchem svých představ a ideálů. Člověk jenž nechtěl nikdy přestat věřit, že svět může být i dobrý. Pouhá iluze toho, že jde to, i když nelehce a nohy mi těžknou pod tíhou všeho co jsem nikdy nechtěl zažít. Jsem jen, možná, sám sobě vysněný, správný člověk, morálně bez chyby, co se snaží skrze své priority ignorovat potřeby jenž by byli pro něho správné. A přeci se svět točí i bez udání směru a nabral rychlost jenž mu nikdo nemůže vzít a vychýlení by bylo katastrofální. Stejně jako já mám svůj směr, udaný dobou a přeci jen, netáhnu se za stádem jak mnozí. Přes snahu všech priorit se přistihuji dělat chyby, odpouštět neodpustitelné, ignorovat bolest způsobenou necitelností druhých v domněnkách, že jednalo se o banální výpadek soudnosti. Nejsem soudce abych soudil činy druhých ač chutnají hořce.
Snažím se spojit rozbité sny do ucelených částí dávající větší smysl, než řev a pláč kolem všech těch zdí co jsem vybudoval. Nejsou věčné. Slyším jak se skrze ně prokousávají démoni, zrůdy z nižších kruhů pekla se snaží dostat na kolena to co v sobě ukrývám již tolik let. A přeci jen mě ty špatné věci kolem mě naplňují, utvrzují a tvarují podstatu sebe samého ač občas neskutečně trpím, nepustím ty démony k sobě blíž aby zničily mé představy. Nemohu je nechat zničit vše co jsem vybudoval, mám strach, že bych znovu nedokázal to co doteď, že bych nemohl povstat z popela, nejsem Fénix.
Každý z nás je tak trochu Jekyll, který skrývá svého Hyda, někteří více jiní méně, patřím do první skupiny, kde pan Hyde odolává všemu uvnitř mě, drží na uzdě špatnosti, chrání mě, nebojí se ohnat pěstí a vždy pevně třímá štít proti těm hordám. Neskutečně mnoho dlužím svému přesvědčení, prioritám, sám sobě, svému světu uvnitř mě. Proto všechno i v ty nejtemnější dny, kdy nelze vidět slunce, plápolám, ač jsem na kraji sil a vím, že proti tomu šeru musím čelit sám. Nakonec se snažit nevidět, vědomě oslepnout vůči světlu někde tam, kde končí moje cesta ve stínu těch vzdušných zámků, které mám tvrdohlavě v hlavě.
Tak se potácím přes taneční sál, mezi lidmi hrající své role tak jak bych ji měl hrát i já, jen mi zapomněli dát masku za kterou bych se schoval, maskovat svůj strach z toho že jednou budu sám, a když se otočím neuvidím nic než svůj odraz v zrcadle. Ne k Tobě, jen do vzduchu podám svou ruku aniž bych čekal cokoliv jiného, strach z toho, že nejsi, že nejsme my, ale jen Ty a ostatní, které jsi lapila nebo lapíš, nechci se přidat jak ovečka ke stádu a nechat se chytit Tvou ladnou sítí, chci tušit svou výjimečnost a věřit v ní, nejít po cestě na jejímž konci vím, nebude nic, nechat se omámit vanilkou a majáky, jenž mě táhnou na skály do tmy. Ztroskotal bych rád ve Tvém náručí, spočinul na prsou, objal Tě a nepustil, bohužel jsi zamčenou truhlou k níž nemám klíč.
Až dojdu nakonec zrcadlového bludiště, možná to vzdám, možná se nedostanu nikam a budu bloudit dál, bez Tebe, bez dalších náznaků se rozplynu do větru. Jen nemám sílu na to se vzdát, nemám sílu na to přestat bojovat a nejít dál, budu to zkoušet dokud to půjde, dokud vím, že tu jsi, dokud jsme my.