Někdy je život jak rozbouřené nebe na kterém plují lodě a snaží se odolat těm nejsilnějším vlnám a větrům, na můstku stojí kapitán, je mu jedno co vše ho čeká, pevně věří, že ze všeho špatného vypluje jeho loď v dobrém stavu. Však tohle zažil několikrát s většími či menšími ztrátami, je to koloběh, opakující se smyčka, vždy se dostaneme do bodu ponorky, kdy se potápíme na dno abychom mohli načerpat sílu a odrazit se.
Drhneme palubu kocábky, každý na jiné straně, střetáváme se jen pohledy a Tobě je to protivné, trávíme spolu tak málo času, že ani nevím kdo vlastně jsme. Dal bych Ti všechen čas světa, strhl bych pro Tebe hvězdy z rozbouřeného vesmíru a zabalil Tě do polární záře, ale to prázdno ve mě nikdo nevyplní, nic se mi nevrátí a já mohu jen ležet na marách a vítat se s Cháronem. Jak daleko dopluji než si uvědomím, že je to špatný směr?
I když srší blesky z očí, vím že uvnitř duše je touha po objevení, po objetí a Lásce, je to boj, který nesráží jen Tebe do kolen, je to boj, který bychom měli vybojovat spolu, chceš-li budu Tvým štítem, chceš-li budu Tvým ostřím, chytnu každý šíp a špatnost vlastním tělem, však víš, stačí jen chtít. Nechceš-li řekni a já Tě nechám žít vlastní dobrodružství, jednou náš život předáme dál do vyšších sfér a budeme putovat jinam, bok po boku, každý zvlášť.
Přeji si toho tolik, ale co si vlastně přeješ Ty? Být osamělou lodí plující samotou, temným vesmírem bez posádky? Jak dlouho to bude trvat, jak dlouho se necháme kolébat vlnami, než si uvědomíme, že je to zlé? Že bychom měli chytnout vesla a společnými silami odplout do klidného přístavu? Chci být Tvým přístavem, ne Tvou ponorkou, chci Tě povznášet a podporovat, ne Tě utopit. Až spadne vesmír a roztříští se na kusy, pochytám všechny hvězdy a dám Ti je do vlasů, zabalím Tě do polární záře, obejmu a políbím, až budeš existovat, chtěl bych být s Tebou v dobrém i ve zlém. Tak jako kdysi.
-=PiP=-