Pokaždé když se nadechuji a cítím Tvou vůni, chci ji z celého srdce v sobě uchovat a nevydechnout. To je moment kdy jsme spolu spojeni, kdy jsi mou součástí. Zní to možná divně, ale tak to je a na konci každého dne mám pocit, že se mi bez tebe hroutí svět, že mi dochází čas. Pořád mám v sobě oheň, který mě spaluje uvnitř a požírá mě za živa, živý ho moje touha pokračovat, moje víra v lepší zítřky, další dny po Tvém boku. I přes to však mám pocit, že ač dělám to nejlepší co mohu, všechna ta snaha vyšumí do prázdna a ke konci se roztříští na kusy.
Ve směs jsme bojovníci. Každý za svou vlastní pravdu, proto se může stát, že ne vždy se shodneme na tom co je správné, možná právě proto mi dáváš zrovna Ty chuť žít a držet si ten úsměv, který by mi spousta lidí chtěla sundat z tváře. Ani nevíš kolikrát jsem to chtěl vzdát, kolikrát jsem byl tak zničený, že jsem neměl chuť znovu vstát, ale rozhodl jsem se nepokračovat dál ve své cestě teprve až mi přestane srdce bít a i pak se budu snažit jít dál. Věřím, že máš smysl, že Ty jsi můj smysl.
Kolikrát je těžké přivést Tě zpátky k životu, dostat Tě po těch schodech až nahoru, když sám mám všeho tak akorát po krk. Nikdy jsem si však neřekl, že Tě nechám v půli cesty a půjdu sám, tak nějak již k sobě patříme, nejspíš je to osud, možná také ne. Dýchám pro Tebe, i když mé srdce krvácí, i když se brodím bahnem, i když se mi kořeny pletou pod nohy a já se musím plazit. Pořád mám touhu se zvednout a jít, pořád mám odvahu tasit meč a prosekat se hejnem harpyjí, stále mám tendenci Tě chránit, můj štít je dostatečně velký aby kryl nás oba.
Chci být světlo ve tmě, ale nechci jím být pro nic, chci jím být pro Tebe, i když to nejspíše nevidíš a nepochopíš nebo to jen nechceš vidět, bůh ví. Stačí jen pohled na Tebe a mám pocit, že není ničeho krásnějšího na světě, že všechna polární záře je odraz toho co k Tobě chovám. Nejspíše jsem si Tě vysnil a možná ani nejsi, možná proto trpím, možná proto moje srdce pracuje přesčas aby si Tě můj mozek mohl stále představovat, abych přežil další noc sám, i když v objetí.
Trpím a přesto si uchovávám svou velikost, důstojnost a vážnost. Uvnitř mě je jen prázdnota a i přes to mě naplňuje světlo. To prázdno bolí tak moc, že nevím zda to ustanu. Jednoho dne mě oheň spálí a já nebudu moci vstát, ale i tak to budu zkoušet s úsměvem na tváři. Jsi mi vším a tím chci být i pro Tebe. Možná tam stále jsi, možná vedle mě, možná jen v mé hlavě, bůh ví.