Co bych měl v životě udělat aby každý měl, to co chce a hlavně to co chci já. Kam se v životě musím dostat abych přesvědčil lidi, že to co dělám je správné. Třeba bych měl sílu pohnout vším a hlavně zrušit stádovitost lidí, zahubit lži, nevěru a faleš.
Nikdo mě nikdy poslouchat nebude. Chápu to. Taky bych se neposlouchal. Není jednoduché poslouchat někoho názory, když s nimi nesouhlasíte, ale neřekl bych, že jsem špatný řečník nebo že nemám pravdu. Síla mluvit a mít odpovědi na vše co kdo vypustí z úst je dar. Dar výřečnosti dokáže dostat i ty nejvzdálenější věci blíže. Tedy občas, většinou se výřečnost využívá k oddálení pohrom.
Chtěl bych se dostat blíže k věcem, které jsou dál i přes to, že je mám na dosah ruky, k tomu mi moje výřečnost nikdy pomoci nemůže. Vím a jsem si toho vědom. Proto vím, že jsem pro mnohé neandrtálec, který spoustě věcem nerozumí a přesto jsem většinou chytřejší než ti, kteří to tvrdí, kteří ze mě dělají hlupáka a dítě bez rozmyslu. Vtipné je, že nemohou ani dosáhnout k patám bot, které nosím. Stejně tu žiji a líbí se mi tu, můj domov teď není to co bylo kdysi neboť musím budovat svůj vlastní domov tak říkajíc od píky.
Každé ráno jsem nejšťastnější člověk. Protože proto prostě existují důvody. Těch důvodů je mnoho. Jedním z nich je krása ležící vedle mě, múza a živá fantasie, vše co si člověk může přát aby mu v životě patřilo, stejně jako já, ten poklad co nemůžeš nikdy dostat a přitom je ve tvém náručí. Proč? Jednoduše nemáš ten správný klíč, ale nechceš hledat dál, protože víš, že to co chceš, je přesně uvnitř téhle truhly a proto čekáš až zámek povolí a pustí tě odhalit tajemství truhly, která může být stejně tak prázdná jako plná. Z toho čekání se můžu zbláznit.
Některé věci jsou dál než blíž, i když na délku paže. Nedosažitelné a přesto se jich můžeme dotknout. Naše sny, touhy a přání. Jsou dál než blíž.