Věci se mění, stejně jako stopy ve sněhu, které nezůstávají stejné. Změnil jsem se i já? Jako každý z nás?
Postupem času zjišťuji, že vlastně přát si mír pro všechny zúčastněné je holá naivita. Vždy se najde nějaký hubitel jemuž vše oč se snažím přijde zbytečné a svou agresí zničí sny všech. Stále se musíme potýkat s někým, kdo se bude stavět mezi nás a naše sny. Pokaždé tu bude někdo, kdo se bude snažit vybudovat zeď, která nás bude dělit.
Mám-li se snažit, má-li to cenu, pokud to záleží na mě tak má a ne malou. Možná je to úhlem pohledu, jak se na to díváš, záleží na výšce slunce a délce stínů, zda se schováváš či ne. Nemůžu se zbavit těch nestvůr co mě chtějí dohonit, toho hnusu, který mě chytá pokaždé, když se snažím být vyrovnaný. Nevím jak se zbavit těch představ a věř, že nedokážeš pochopit jak moc je mi s Tebou krásně, přes všechny události.
Že právě Ty jsi důvodem proč se cítím být živý, proč cítím to neskutečné teplo pokaždé jsi-li mi na blízku, že života, který v Tobě hoří si tak nesmírně vážím, že nikomu bych nedovolil Ti ublížit. Stojíme tady. Za oponou. Jako tenkrát a já ti podal ruku, na nic jsi se neptala a šla jsi, je komické, že nás vlastně sblížily palačinky.
Víš, ani vlastně nevím jak ti to říct, jak ti říct, že mám strach, bojím se, že odejdeš a já tu budu sám. Vím tyhle fráze jsou tak nudné, že je těžké jim věřit, člověk se stejně potom oklepe a hledá dál, poté tvrdí to samé jiným. Vlastně celý lidský život je milosrdná lež, buďto si nepřipouštíme naše špatnosti nebo se jimi necháme pohltit. Žádný člověk není špatný, jen má každý jiný úhel pohledu a jiné měřítko „zlých“ činů.
Stále odbočuji. Přitom se snažím říct. Jak moc Tě miluji. Jak moc se snažím abys to samé cítila ke mně. Proč nemůžu najít ta správná slova, to pravé zaklínadlo na podpálení ohně, na to jak být jen a jen pro Tebe neodolatelný. Netoužím poslouchat lichotky od dětí, i když ony se dětmi už necítí a mají toho minimálně více nažito než my. Nestojím o jejich podlézání, vtírání se a prosby. Co je to proti Tvým slovům. Proti Tvému úsměvu a nádherným očím? Dostáváš mě do rozpaků, dokážeš mě roztoužit a Tvé něžné vášnivé oči v tom dopomáhají.
Víš, že jsi horší než rozbouřené moře, uvědomuješ si, že se ti odevzdávám na loďce bez vesel, ale je to jen proto, že Ti věřím. Věřím v Tebe jako bych měl věřit v boha, který není, protože Ty jsi skutečná, můžu se Tě dotknout, dívat se, když spíš a poslouchat Tvůj smích. Vím jsem v tom až po uši. Nikdy nebudeš vědět jak moc to ve mně hoří, protože to nikdy nebudu umět dostatečně vyjádřit.
Jsem rád, že tu jsi.