Když milióny hvězd bude na temném nebi plát, budu stále tady, stát vedle Tebe a pomáhat Ti, když bude nejhůře. Jakýkoliv běs bude Tě tížit, jakákoliv saň bude snažit se Tě odnést pryč, vždy Ti podám pomocnou ruku, vždy se postavím do přední linie a padnu-li, znovu vstanu dokud nebudeš v bezpečí. Vím, že to není vždy tak lehké jak říkáme, že se stávají zlé věci i dobrým lidem, že se ztrácejí v tom labyrintu a mnohdy jim již není pomoci, ale pokaždé jsi se vrátila.
Jsme jako dva majáky zářící v jiných přístavech jen matně vidící své světlo, snažíme se najít cestu jeden k druhému a přitom nespočetně krát zhasneme. Avšak věříme v to, že jsme, věříme v sebe, věříme v nás, já věřím v Tebe a Ty ve mě. To nás pojí, proto je nám spolu krásně a proto stále usínáme při sobě. Nevím kolikrát ještě zhasneme a kolikrát vzplaneme, nevím jak dlouho v nás ten plamen bude hořet nebo zda stále hoří, zda už jen nedoutná poslední zbytek troudu jenž nám zbarví srdce popelem. Přes tu nevědomost, však chci být tím kdo rozdmýchá ten plamen budeš-li chtít.
Umíráme, bez vášně. Je jako droga, kterou oba potřebujeme. Jsme jako sopky, stačí jen vybuchnout a spálit vášní vše co se nám postaví do cesty, ale vždy se chci zastavit o Tebe, chci aby jsi byla tím protipólem a nechci vidět postavy jiných majáků, které okolo nás září. Jsi jediný přístav, ve kterém se cítím v bezpečí, jediné místo na světě ve kterém nehrozí, že něco zničím. Mám v sobě bolest a spousty věcí mě tíží, ale vím, že bez bolesti není štěstí, že spousty věcí musí vzejít z obětí, které učiníme a jak se tomu postavíme je na nás. Neumím to strávit.
Jsi moje hvězda, nejjasnější mezi všemi, nikdy by Tě nikdo nenahradil neboť jsi jedinečná, proto tu s Tebou jsem a hlídám Tě ve svých dlaních. Vždy budu vděčný, že jsi.